G. H. Hopkins (11. 6. 1844 – 8. 6. 1889) působil nejdříve jako řádový učitel, pak byl přeložen pro práci duchovního správce: nejdříve v prestižní farnosti, pak ve farním společenství, kde přebujelost antinomií se nedala vůbec analyticky dešifrovat. Zkušenost s lidským nitrem, neprootevíraným ale i komukoli se „otevírajícím“, mu byla skutečným „slovem-pro-Slovo“, daleko přesahujícím (podmíněnou nezbytnost) umění časomíry (metriké techné). Byl vyhledáván jako slavnostní kazatel: oblíbený pro srozumitelný spád semknutých holých vět v dynamice obnaženého ticha.
Později dostává povolení psát básně teologického zaměření. Popošel však záhy od apologetiky (že se slovo musí zaokrouhlit idejí) k svědectví klidné samozřejmosti (slovo přece samo promlouvá). Jde o návrat k poetické teologii církevních Otců, zvláště Efréma Syrského (zakouší, že je Otcem nazván ten, kdo zná drama poslušenectví svého syna).
Od autora vyšlo:
| 87. | Svíce uvnitř |
| 431. | Jsem výšleh z ohně k ohni |